Mersi pro tebe

2. února 2010 v 19:47 |  Poviedky do SONP
A dnes mi prišla prvá súťažná poviedka. Jej autorkou je Ebika. Je to originálka z vojenského prostredia. Ten koniec, je dokonaly. MIlujem poviedky, ktoré sú napívané do posledného momentu.






Stál na prahu dveří a hleděl na mě s nesouhlasným tónem v očích nerozuměl tomu, že jsem musel skutečně jsem tam musel jít a šel jsem ač se mi to nelíbylo sebevíc jak jsem chtěl musel jsem jít, musel jsem splnit svou povinost tomuto národu této zemi on nesměl, ale zvládne můj odchod?
Byly jsem si vším celým světem, ale co jsme teď?
Je těžké pro některé rozumět mím slovům,a le jsou taková jaká jsou, smrt je to co mě čeká,a le já mu to slíbyl, slíbyl jsem mu , že se vrátím, že se za ním vrátím, plané sliby hrubé chyby co když se něco stane a já tam zůstanu?
Na jednom z polí popraviště věčné slávy, až vyhrajeme bude konec všemu, všem těm ohavnostem, které se konají na popravištích v severním Irsku.
Vspomínám si na to jakoby to bylo teď co to řekl.
"Alastare budeš si muset vybrat"
Znovu jsem ta slova zaslechl s příslibem mého jména na jeho rtech.
"Póle já tam, ale musím nemám na výběr…Miluji tě a vrátím se"
Na jeho oku se objevila zbloudilá slza otočil jsem se na patě a stejně tak jako další naverbovaní jsem kráčel s hlavou hrdě vztyčenou a ani jedinkrát se neohlédl, nemohl bych kdybych to udělat vrátil bych se zpět k němu a to nemohu dovolit, nebyl bych jediný kdo by pykal za ten hřích.
Ano ve válce není nic, jen nenávist, bolest a smrt, ale já si svou lásku budu ve svém srdi uchovávat navěky.
Najednou jsem ucítil stisk na rameni překvapeně jsem se otočil,a le to jsem neměl dělat, byl to on, hleděl na mě svýma zelenýma očima , ve kterých jsem se stejně tak jako, když jsme se potkali poprvé utápěl.
Naklonil se ke mně a políbyl mě, nejdřív letmí dotek, jakoby se bál, že mě vyděsí, že jej odstrčím a uteču, už se nikdy nevrátím.
Ale jeho polibek se prohloubyl a byl divočejší než, jakýkoli jiný, který mi kdy dal.Po té se ode mě odtrhl a řekl ta slova…
"V nebi jsou tři andělé
Láska,
Víra,
Naděje.
Lásku s vírou ty ti dám,
Naději si ponechám."
Zahleděl jsem se mu do očí a jen mlčky přikývl po tom co jsem svou tvář od té jeho odvrátil, jsem se už jedinkrát neohlédnul.
*
"Alastar!"
"Zde!"
Postavil sjem se do pozoru a byl tak vystaven zbloudilému pohledu generála, který si mě prohlížel jako nějaké zboží na módní přehlídce.
"Dobrý do postele a spát!"
Nařídil, zasalutoval jsem a bez řeží udělal co mi nařídil.
Vidím je zase ty tváře vidím celou svou bytostí musím stále vnímat, že to mou vinou zemřeli.
Válka již trvá několik let?
Cestujeme po celém severním Irsku a pobýjíme nepřátelská tábořiště, je to špatné?
Bránit své životy svou zem, i když kvůli tomu umírají sposty životů?
"Pilibe?"
Zašeptal jsem a jen letmo jsem ucítil, jeho pohled v zádech.
"Myslíš, že se odsud někdy dostaneme?"
Chvíli bylo ticho a ozývalo se jen sem tam nějaké to zašustění dek na ubytovně, kde jsme se na naší cestě ubytovali, tahleta sračka, která nevlastní ani obyčejnou kadibudku je ten největší přepych za poslední dva roky našich cest, jak těžko uvěřitelné pro normálního člověka a jak reálné pro nás, pro ty co tady ležíme, spíme, bdíme nad budoucností, nad tím co jsme zanechali v minulosti za sebou nad svými milenkami, snoubenkami, přítelkyněmi, přáteli, milenci našimi životními láskami, které jsme byly povini za sebou zanechat v prachu.
"Netuším, musíme věřit a teď už spi"
Ozvala se nakonec strohá odpověď, přikývnul jsem a přitiskl se co nejvíc na stěnu, za dřevěnými zdmi téhle chajdy se ozývalo neusálé bombardování, a výbuchy z děl , křik nájezdníků a bolestivé vití zraněných, které bez uspání operovali v provizorních stanech.
Nezáviděl jsem jim já sám si už také zažil nějaké to vytahování kulky bez umrtvení, šití deseticentimetrových ran do hloubky, bylo proti tamtomu naprostá procházka růžovým sadem.
Zarazil jsem se.
Tak dlouho jsem mu už nenapsal, tak strašně dlouho…čeká na mě vůbec?
Věří, že ještě žiju?
Kolik bylo pohřbeno bezejmených tváří a jejich rodiny, přátele a ostatní ponechání ve věčné víře, že se jednou vrátí, i když už jsou dávno mrtvi?
V zádech jsem stále cítil ten samí pohled , pohled černých očí Piliba, hned na to ťapkavé kroky směrem ke mně a zezadu se na mě přitisklo cizí tělo, překvapeně jsem se otočil a hleděl do Pilibových černých očí.
Je tady tím jediným přítelem, nikdo jiný se mnou nemluví, dalo by se říct, že spíš nedokáží pochopit jak se někdo jako jsem já dokázal dostat až tam kde jsem te´d a stále dýchat a dívat se na svět oběma očima, zatímco ti ostatní bu´d přišli o jedno nebo popřípadě o obě, když je mučili v zajateckých táborech aby z nich vytáhli imformace.
"Alastare?Máš doma…čeká na tebe někdo?"
Pozměnil otázku a zadíval se mi do očí, chvíli jsem váhal nechtěl jsem o něm mluvit vzpomínka na toho, kterého jsem za sebou musel nechat, musel a nechtěl, ale musel to je nezaměnitelná pravda, nakonec jsem se rozhodl pro pravdu.
"Ano doma na mě čeká můj snoubenec"
Pousmál jsem se a Pilib se na mě zkoumavě zadíval.
"Můžu dnes ležet u tebe?"
Tahle otázka mě zaskočila.
"Proč by si…"
Víc jsem nestihl doříct, jak mě umlčela jeho ústa a chtivý jazyk snažící se prodrad do mých úst.
Rychle jsem jej od sebe odstrčil.
"Tohle nejde to ne, promiň"
Kroutil jsem hlavou a vyděšeně na něj hleděl.
Zamračil se a zlostně si mě prohlížel.
"Jen jedna noc nikdo se to nemusí dozvědět"
Vyjeveně jsem na něj hleděl a jeho zoufalý pohled mě neskutečně zaskočil.
"proč?"
Slzy se mi začaly řinout z očí, tohle nemůžu, nemůžu Póla podvést to nejde.
"Vím, že mě nikdy nebudeš mít rád a neuvidíš ve mně nikoho víc než jen přítele, ale prosím daruj mi jednu noc lásky s tebou jen jednu noc, která zůstane navždy skryta nikdy se nedostane na povrh země"
S tím se na mě znovu natiskl a začal mi plenit ústa vášnivými polibek, vyděšeně jsem se rozhlížel, ale ostatní spali, jako polena,a le co bych se jim divil, byl to náročný den.
Ucítil jsem jeho šátrající ruku po mém rozkrku, který hned na to zmáčkul, až jsem musel vyjeknou.
-Lásku, Víru-
Nechal mi je a já jej takhle zradím?
"Pilibe prosím ne"
šeptal sjem a slzy mi tekly proudem.
Na chvíli se ode mě odtrhl a zahleděl se na mou uslzenou tvář.
"Neboj nikdo se to nedozví"
Zašeptal znovu …, co?A já doufal, že mě nechá, že odejde.
VÍRU, VÍRU, LÁSKU A VÍRU
Než jsem se nadál, spočíval jsem za neustálých polibků v jeho náruči, někam mě odnášel, ne prosím…
Tiše jsem se modlil prosil jsem aby mě nechal,a le on mě neposlouchal oči měl zaslepené chtíčem a touhou, nic jiného teď pro něj nebylo.
Kdybych neměl ucpaná ústa ječel bych o pomoc a on to asi tuší, proto mě nepouští, opatrně otevřel dveře a do nás se zakousl mráz až téměř ustoupil pod řezavou zimou.
Odnesl mě někde mezi stromy, kde mě položil na zamrzlou trávu.
Během cesty mě zbavil oblečení.
"Víru dal mi svou lásku a víru já ho nemůžu zradit!"
Zakřičel jsem mu do obličeje a on překvapeně ustoupil.
"Tohle nejde promiň, tohle nejde"
Vydal jsem se zopátky a po cestě si zbýral kusy oblečení, ale to si mě za pas přitáhli dvě silné ruce a hřejivé rty mi přejeli pošíji.
"Ne!"
Snažil jsem se ho odstrčit, ale bylo to marné i se mnou kleskl k zemi, kde mě přetočil stále se zmítajícího na břicho a roztáhl mi nohy.
Kdybych měl sílu, křičel bych,ale bolest ze zrady nejlepšího přítele byla omračující.
Pomalu do mě bez přípravy začal vnikat a já jen hlasitě vzlykal v krku se mi tvořila hrouda emocí, která mě pomalu dusila.
Slzy zanesené na tvářích anděla
Zrada si přišla pro to co ještě neměla
Každá slza přinášela bolest i utrpení
Z lesa se cosi vynořilo
Ostré drápy
Bílá srst
Obrovské tesáky leskly se vysvobozením.
Najednou nic, ticho jen zpěv a hrůzostrašný řev nočních stvoření a zrůd.
Rychle jsem se otočil za odporným zvukem trhání masa.
Hleděl jsem na to jak Pilib křičí o pomoc a hází kolem sebe ruka a snaží se obrovské zvýře v podobje nočního běsu odstrčit.
Rychle jsem sezbíral své věci a oblékl se marně jsem hledal svůj pás se zbraní.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a hledal cokoli.
Obrovské zvíře na mě pohlédlo zářivýma zelenýma očima, nemohl jsem se hnout, utápěl jsem se v tom pohledu byly tak podobné, tak stejné.
Najednou stočilo zrak do temnoty lesa kde zmizelo stejně tak rychle jako přišlo.
Pohlédl jsem vyděšeně na zhluboka oddechujícího Piliba, který po mě natahoval ruce, potřeboval pomoc, ale to co dělal, to je neodpustitelné málem jsem málem , ne málem on mě znásilnil, akorát to nedotáhnul dokonce se zhunesím v očích jsem se odvrátil nemohl jsem se dál dívat do jeho tváře.
Ozvalo se poplašná siréna rychle jsem vběhnul do ,,příbytku,, a sebral své zbraně oblékl uniformu stejně tak jako všichni ostatní a vyběhnul ven.
Venku na nás čekal generál a měřil si nás přísným pohledem nerozuměl jsem proč jsme už netasili zbraně, proč jsme se nevydali do temných lesů a strnitých křovin, proč tu stále postáváme a nasloucháme přísnému hlasu generála kontrolujícího jestli jsme zde všichni.
Až padlo mé jméno.
"Alastar"
"Zde!"
Postavil jsem se do pozoru a opět musel čelit jeho pohldu, který mě stejně tak jako vždy rychle opustil až teprve v té chvíli jsem si vždy dokázal oddechnout ty tvrdé nelítostné oči.
Ozvalo se ještě několik jmen až došlo na…
"Pilib!"
Nic jen ticho bylo svědkem, jen temnota viděla hrůzu, která se odehrála na kraji jednoho hrozivého lesa pyšně se tyčícího a pyšnícího se svými pohutnými korunami stromů.
Zamračeně nás sjel pohledem.
A začalo to během chvilky jsme se všichni vydali hledat toho jediného , který chyběl.
"Pilibe!"
"……Pilibéééé!!!"
Lesem se ozívaly výkřiky, ale nikdo na ně neodpovídal.
"Mám ho!"
Ozvalo se odněkud a během chvilky tam stála četa vojáků včetně mě v pozoru a přísně hledící generál hodnotící situaci očima.
"Je mrtev napadlo jej nějaké zvíře, jdeme"
Rozkázal a mi byly povini odvrátit se od jeho těla a pochodovat pryč z válečené cesty.
"Tak panstvo máme POSLEDNÍ úkol!"
Všichni napjatě očekávaly co příjde.
"Na Východ od nás je tábořiště s četou nepřátelských vojáků, našim úkolem je všechny je pobýt do jediného, ti co boj přežijí, se budou moci vrátit domů!"
Tyčil se nad námi jako sám bůh a sjížděl nás pohledy rovnající se střílení rampouchů, jeden za druhým každého probodnul někde jinde, nelíbylo se mi jak se vždy zastavil pohledem na mě, ale on a Pilib byly ti jediní, kteří na mě nikdy neměli připomínky.
"Vyrážímě za dva dny, takže máte čas na to napsat vaším miláčkům aspoň dopisy na rozloučenou teď všichni do postelí!"
Rozkázal.
*
Milý Póle
Vím a jsem nucen a zároveň potěšen, že ti konečně mohu opět napsat jeden z mích nesmyslných dopisů, ale také zároveň, si právě ty to jediné co mě drží stále na živu, ty a tvoje naděje, víra a láska ke mně, stále se modlím každého dne aby si na mě nikdy nezapoměl.
Vím, že nenávidíš, když takto mluvím, ale s každým nastávajícím dnem mám věčí a věčí pocit, že se i můj čas blíží.
Stále tě miluji jako nic a nikoho na světě.
Můj čas působení v této válce se blíží ke konci, čeká nás poslední bitva poslední souboj na život a na smrt, snad nebude mím osudným, ale přeci jen.
Si to jediné co jsem kdy na tomto světě miloval.
Nevím jaké to bude až se vrátím zpět, jesli se vrátím zpět, ale věřím a doufám, že k sobě za ty roky najdeme opět společnou cestu , po které budeme kráčet ruku v ruce, s lákou v očích, štěstím vepsaným v každé částečce našich tváří, ale půjde to vůbec?Mít radost ze života.
Póle ty si to jediné pro co žiji, ty si to co mě drží o vlásek od smrti od bláznovství, které je každým dnem silnější, než kdy dřív a užírá mě jak za dne tak za hlubokých a neklidných nocí, kdy mě bude mé noční běsy a ty potoky krve, které denně vidím.
Strašně moc mi snáchzíš miluji tě víc než vlastní život si mi vším, vším…prosím stůj při mně i ve chvíli poslední bitvy, když budeš se mnou jsem si jist, že to přežiji, jen pro tebe, jen pro tebe.
Ale, stát se může vše tímto dopisem se chci rozloučit, protože tuto bitvu posledního soudného dne pro mne pro mé spolubojovníky, …píšu ti, píšu a pláču víš?Si to jediné co mám, chci ti poděkovat za ty nejnádhernější chvíle mého života.
Mersi jen a jen pro tebe má lásko.
PS:
Tvůj Alastar

*
O tři měsíce později
"Alastare!Proč!"
Pól běhal po domě a rozbíjel všechno co mu padlo pod ruku.
"Věřil jsem ti!Věřil!!!!"
Hlas pomalu ubíval na decibelech až se dočista stratil, další slova byla pronesena neslyšitelnýmn šeptem.
"Proč si mě opustil, já přece věřil celé ty roky, jsem byl sám odmítl tolik nabýdek tolik vyznání, čekal jsem jen na tebe věřil jsem v tebe věřil jsem tvému slibu, že se vrátíš…Co na tom sakra, že už není válka, kterou jsme vyhráli, když ty nejsi se mnou, jak se z toho mohu těšit?!Jak?"
Třask
Rána jak z děla, to bylo, když na zem dopadla porcelánová váza a z ní vypadli zvadlé růže, které už dlouhou dobu nelpěli na své kráse už dlouho.
S lítostí se díval na střepy z toho zběratelského kusu porcelánu pomalovaného květy lípy a orchydeí a mezi tím zvadlé okvětní lístky růží.
Chytil se za hlavu a sesul se po zdi na zem, kde tiše vzlykal, i když věděl, že to mu Alastara nevrátí, před pár hodinami mu přišel dopis, že se Alastar stratil na jednom z bojiští a není po něm ani slechu, nikdo po něm nijak obzvlášť nepátral byla to jen další z válečným objetí, tak proč nejsou aspoň upřímní a píšou tam to jejich.
Je nám líto, ale Alastar Alexandrič padnul v boji za svou zemi, byla mu udělena cena za statečnost….
Hloupé keci, které stejně nikoho nezajímají, pohřešovaný , znamená mrtví, Alastar je mrtví, už ho nikdy neuvidí, nikdy nepolíbý, nikdy neobejme a nikdy nebutě tišit z jeho občasných nočních můr, už nemá cenu na nej ani čekat vše je zbytečné, beznadějné.
"Stále tě miluji a doufám, že tam na mě čekáš"
Pronesl tiše a došoural se do ložnice kde se v zlzách a vzlycích svalil na postel a usnul hlubokým spánkem.
O rok později
Blonďatý muž kráčel zalidněnou ulicí, směrem k tomu domu, který mu ukazoval tolik vzpomínek, které jsou zdrojem jeho smutku, před třemi měsíci se rozhodl a dnes to bude poslední den, který v tomto domě přespí.
Bouchl za sebou vchodovími dveřmi a hned zapadl do ložnice a v ní do postele mezi pokrývky a polštáře.
Smutně hleděl na věčně ustlanou druhou polovinu postele kde Alastar spával tak roztomile rozvalený, že on sám neměl nikdy to srdce budit jej, když měl jít do práce.
Pousmál se při vzpomínce na to jak Alastar vždycky panikařil, když se vzbudil o hodinu později a jak jeho samotného seřval , že jej měl vzbudit, za tu malou ranní hádku mu to, ale vždycky stálo ten pohled na ty mírně pootevřené smyslné rty a ještě po probděné, nebo spíš promilované noci stále zrůžovělé tváře.
Prostě božský pohled.
Oči se mu pomalu začaly, klížit, než dočista usnul s jedinou slzou, které nedokázal zabránmit aby opustila jeho smutné oči.
Druhý ho dne ráno jej probudilo bušení na dveře a následná rána.
Rychle vstanul a hned se jal jít otevřít , když otevřel tak vykulil oči vykuleně zíral na ty dva vojáky v Irských uniformách a nenávist v jeho očích by se dala krájet.
Ti se, ale jenom pousmáli a podali mu dopis.
Zavřel dveře a po důkladném váhaní jej otevřel avšak jakmile si přečetl druhý řádek, hned vyběhl jako pejsek pro kostičku hozenou od svého pána.
Bez váhání vyhrabal z kapsy telefon a věhem chvilky se s dotyčným , kterému volal domluvil a ukončil hovor, hned na to bouchl a zamknul domovní dveře a nasedl do auta, které se se skřípáním pneumatik rozjelo.
Jel několik dní, jen s občasnými přestávkami, když najednou zabrzdil prudce před jednou z válečných nemocnicí…

"Měl jsme příšerný sen zdálo se mi, že se ti něco stalo a potom tam přišel vlk byl celý takový podivný jakobych to celé sledoval jeho očima."
Zakroutil hlavou a usnul.
Alastar se pousmál a jemě si Póla přitáhl do náruče.
"Jsem rád , že jsem ten zajatecký tábor přežil a ač mám nehezké a ba co víc odporné vzpomínky, díky tobě s nimi budu žít a vážit si jich jako důležitých skušeností ze života, sladké sny Póle a protože spíš tak to řeknu znovu merci, merci stokrát a jen pro tebe , protože ty si to jediné, pro co žiji"
Sklonil se k němu a políbyl Póla na čelo.
The end
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aiko Aiko | Web | 3. února 2010 v 17:56 | Reagovat

Jejo, teda Ebika, ďalšia vydarená poviedka :D . Ja proste tlieskam  ;-)  ;-) Veľmi sa mi to páčilo. A ako už Amami písala, naozaj veľmi napínavé, ale za to SUPER ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama