4. Kapitola

5. ledna 2010 v 11:02 |  Cesta ku šťastiu

Ešte kým som doma, tak sem pridám nejaké cykly.

Ako sa Nikol vysporiadala so Stellinou otázkou?







Nikol


Nechápavě jsem na ni pohlédla a nemohla uvěřit svým uším. Opravdu řekla to co řekla? Po tom všem?


"Tak?" ozvalo se od ní. Očividně chtěla odpověd. Ale já jí prostě nemohla odpovědět. Jakoby mi vypadly hlasivky...jako bych neuměla mluvit.
Opravdu jsem nevěděla co jí na tohle říct. Byla to tak divná situace.


"Nebudu čekat.." řekla.


"Ale Stello já...to..." zakroutím hlavou a pak sklopím pohled.


"Ty co?" řekla a pořád na mě hleděla. Ten její pohled. Nedalo se mu vyhnout. Vydechla jsem.


"Já..dobře.." kývla jsem nakonec.

Stella

Po tom jej váhaní som si naozaj myslela, že povie nie. Moje najhoršie obavy sa našťastie nepotvrdili.

"Dobre." Nevine som usmiala. "Ale chcem sa uistiť, že vieš, čo všetko to zahŕňa?" na konci som jej položila miernu otázku.

"Č-čo?" dostala zo seba. Zrejme jej to ešte všetko nedošlo.

"Držanie sa za ruky, bozkávanie na verejnosti, sex... Však to všetko poznáš." Prisadla som si k nej na posteľ. Trochu sa odtiahla.

Nikol


"S..sex?...A...ty..to chceš takhle..dávat najevo?" vyhouknu. Je toho na mě příliš.


"Já s tím nemám žádné zkušenosti a....a prostě to neumím..." trochu jsem se snažila vyvléct ale bylo to marné.


"Neboj.." řekla mi jen a přisunula se zase ke mě. Nevím proč, ale cítila jsem se tak divně že jsem ji chtěla být co nejdál.


"No ták.." pobídla mě a já stydlivě sklopila pohled. Nenapadlo mě nic co bych ji mohla říct.

Stella

Dlho sa nič nedialo a mne sa zdalo, že sedím na klincoch. Bola som neuveriteľne netrpezlivá, hlavne teraz.

"O to sa neboj. O všetko sa môžem postarať ja. A nemusíš sa báť, že sa na teba vrhnem hneď dnes večer. Dám ti čas aby si si zvykla." Usmiala som sa na ňu.

"Vďaka." Povedala ironicky. Zase sa chcela odtiahnuť, ale už nemala kam. Tak sa skrátka postavila.

"Ale svoje rozhodnutie, môžem tiež hneď zmeniť." Postavila som sa a pritiahla som si ju za pás k
sebe.

Nikol


"To potom já můžu změnit to svoje.." zasyčela jsem bojovně. Překvapeně na mě hleděla a já taky nechápala kde jsem vzala tu sílu odporovat. Nikdy jsem to nedělala. Zakroutila jsem hlavou a dívala se do jejích očí. Nemohla jsem z nich nic vyčíst. Zlobu, touhu...lásku. Vůbec nic.


"Pustíš mě?" zkusila sem to. Jen se usmála a já nevěděla co si myslet.

Stella

Tajomne som sa usmiala. Je presne ako mačiatko, ktoré chce byť tigrom. Veď ním môžem byť aj ja. Rýchlo som ju strčila na posteľ.


"Čo to..." nestihla dopovedať, pretože som jej zapchala pusu svojimi perami. Chvíľku sa zmietala, ale len do tej doby, čo som sa jej rukou dostala pod tričko. Stuhla.

"Už chápeš, čo myslím tým "zmena rozhodnutia"? Alebo ti to mám ukázať ešte raz?" nejako ma prešla chuť. Mám radšej keď sa vzpierajú.

Nikol

"Já..myslím, že mi to jako ukázka stačilo!" zavrčela jsem a odstrčila ji ode mě. Vůbec jsem nechápala co jí tohle její chování dává. Opravdu nechápala. Vždyt mohla...stejná jako já...mohli jsme se sami sobe rovnat. Nevěřila jsem, že se tenhle vztah povede. Tušila jsem to.

Stella

Chcela ma odstrčiť, ale mne sa od nej nechcelo ešte odchádzať. Opäť som sa usmiala.

"Nikam nejdem."

"Čože?"

"Neodstrčíš ma od seba." Usmiala som sa. Ľahla som si k nej, otočila som si ju čelom k sebe a pritiahla som si ju bližšie.

"Hej!! Pusti ma!!!"

"Nie. Je večer a mne sa chce spať. Chodíš so mnou, tak si na to zvykaj." Zamyslela som sa. "Pustím ťa, ale len pod podmienkou, že sa prezlečieš do pyžama a vrátiš sa sem." Zvažovala môj návrh. "Samozrejme sa budeš prezliekať v tejto izbe."

Nikol

Co je tohle za omezování?!...Nadávala jsem sama sobě, že jsem ji na to přostoupila.

"Dobře.." houkla jsem a ona mě pustila s usměvem na rtech. Zakroutila jsem hlavou a šla ke své skříně. Vytáhla pyžamo které nic moc neodhaluje a došla zpátky k posteli. Najednou..jsem si něco uvědomila.

"A neříkala jsi náhodou..že mi to řekneš pod podmínkou že s tebou budu chodit? Tak to bylo...takže ted vubec nic dělat nemusím dokud mi to neřekneš! Všechno..." zavrčela jsem a dívala se na ni.

Stella

Rozšírili sa mi zreničky. Zahnala ma do kúta. Využila proti mne moje vlastné argumenty. Usmiala som sa a zakrútila som hlavou.

"Priznávam, to som ti sľúbila." Vtedy som dostala nápad. "Ale počula si už o pravidle, že ľudia spolu začnú chodiť až po prvej spoločnej noci?" neviem, ako ma to napadlo, ale aspoň to využijem vo svoj prospech.

"To si si teraz vymyslela." Prekukla ma hneď na začiatku.

"Nie."

"Ale my sme už spolu strávili jednu noc."

"Ee. Nemali sme sex. " Uškrnula som sa. "Neráta sa to."

Nikol


"Já nebudu čekat několik měsícu než budeme mít sex..na to aby jsi mi to všechno objasnila..." pořád jsem se tomu prostě bránila. Všechno to byla blbost. Neměla jsem do toho chodit.

"A kdo říkal že měsíc?" řekla s klidem a já začla rudnout vzteky.

Stella

"Ale... Veď, veď si mi sľúbila, že sa na mňa dnes večer nevrhneš!"

"Nemusí to byť dnes. Možno zajtra, o týždeň. Času máme dosť." Uistila som ju.

"Ale ja to chcem vedieť teraz!" dožadovala sa vysvetlenia.

"Moju podmienku poznáš."

Nikol

"Rozhodně s tebou něco takové provozovat nebudu. A už vůbec ne kvůli tomu, že ti chci pomoct...a vědět co se děje!"
prskla sem a sedla si na svoji postel. Nějak se mi k ní nechtělo. Vlastně vůbec ne. Za těchto 5 minut jsme si ji tak znechutila
ale zároven..zároven nic. Mračila jsem se a dívala se do země.

Stella

Už som v sebe nevedela viac potlačovať smiech. Smiala som sa tak veľmi, že som spadla na zem.

"Čo ti je smiešne?" prebodla ma pohľadom.

"Chceš mi pomôcť?? Ty?? Mne?? Už len tá predstava." Pokračovala som v smiechu.

"Áno, chcem ti pomôcť, pretože to potrebuješ."

"Potrebujem?" smiech ma prešiel. "A v čom to podľa teba potrebujem?" sadla som si k nej na posteľ a zadívala som sa jej do očí.

Nikol

"Byla jsi..ne! Nic ti říkat nebudu...když ti nechceš říct nic mě! Tak zapomen, že já bud něco říkat tobě! Domluvili jsme..." zasyčím a stoupnu si. Konec. Nebudu se jí zabývat. Nebudu si jí všímat. Stejně sama příjde. A nebo to bude ještě horší? Přemýšlela jsem a ulehla jsem do SVOJÍ postele. Lehla jsem si k ní zády. At třeba pukne vzteky. Je mi to..jedno.

Stella

Opäť ma svojim správaním prekvapila. Nevedela som, čo jej mám na toto povedať.

"Prepáč." Z pevne zavretých očí mi ušla jedna slzička. Len jeden človek sa mi takto dokázal postaviť, ale na ňu už viac spomínať nechcem.

"Čo?"

"Prepáč. Nemala som ti dávať také neznesiteľné podmienky. Odpusť mi to." Postavila som sa. Vybrala som si svoje "pyžamo" pozostávajúce z pánskej košele a vošla som do kúpeľne. Spustila som v sprche vodu a vošla som pod ňu. Aspoň som tak ukryla svoje slzy.

Nikol

Smutně jsem si tulila polštář k tělu. Najednou mi to všechno bylo tak líto. Neudržela jsem slzy na uzdě a rozfnukala se jako nějaké děcko.
"Tak jsem to nechtěla.." špitla jsem si pro sebe a vzlykla do polštáře.

Asi po pulhodině jsem uslyšela cvaknout dveře a z koupelny se vyvalila pára a následně Stella. Smutně jsem se na ní podívala a čekala až ulehne.
"Zlobíš se?"

Stella

"Na teba nie. Ale na seba." Ľahla som si a otočila som sa jej chrbtom.

"Prečo?"

"Ani mne to nedáva zmysel. Mala by som sa hnevať na teba, že si ma donútila spomínať, ale hnevám sa na seba."

"Prečo?" jej hlas sa ozval bližšie. O sekundu som pocítila ako si sadá ku mne na posteľ.

"Robím rovnaké chyby." Otočila som sa a sadla som si čelom k nej. "Ty si plakala?" zadávala som sa do jej krvou podliatych očí.

Nikol

"Ne..." sklopila jsem pohled. Nadzvedla mi prstama hlavu a podívala se mi do očí.
"Jo.." řekla jsem nakonec a sklopila ho.
"Je mi to líto Stello.." špitla jsem a zase mi ukáplo pár slz. Objala mě a já jí. Divila jsem se tomu, že mě objala ale nechala jsem se a vzlykla ji na rameni.

"Pšš.." špitla a usmála se. Nechápala jsem proč se usmívá.

"Nesměj se mi.."

Stella

"To nie je tebe. Ale nad spomienkami." Vysvetlila som jej.

"Spomienkam?" ďalej som ju hladila po chrbte. Aj mne z očí uniklo niekoľko sĺz. Dopadli priamo na jej pyžamo. Dúfala sa, že to necítila.

"Keď ti to budem všetko vysvetľovať, tak ti to poviem." Opatrne som nás začala ukladať do postele.

"Hej, čo robíš?" začala protestovať.

"Neboj. Len chcem spať. A keďže si plakala, tak z osobnej skúsenosti viem, že takto je to lepšie." Nič mi na to nepovedala. Premýšľala.

Nikol

Pořád jsem se na ni tišše dívala. Pak jsem oči zavřela a nechala se k ní přitulit.
Netrvalo dlouho a zmocnil se mě hluboký spánek. Nevnímala jsem, že mě hladí po vlasech...po zádech...po těle...nevnímala jsem to, co mi špitala do ucha. Jen jsem spala a oddávala se spánku.
"Mmhm.." zavrněla jsem a dál spala.

Stella

"Neboj sa, Mel. Už sa ti nič nestane. Ochránim si ťa." Šepkala som jej ako omámená. Až potom mi došlo, že to nie je moja mŕtva láska Mel. Ale, že je to Nikol. Dievča, ktoré sa jej vo všetkom tak veľmi podobá. "Odpusť mi to, Nikol. Odpusť mi to všetko." Zašepkala som. Z očí mi ušli ďalšie slzy. Neubránila som sa hlasnému vzlyku. Mel v mojom náručí sa zavrtela. Otvorila svoje veľké hnedé oči a pozrela sa nimi na mňa.

Nikol

"S..stello?"...špitla jsem a dívala se do její uplakané tváře.
"No ták?" sedla jsem si a objala si. Vzlyka mi na rameno. Nevěděla jsem jak ji pomoct. V tomhle oboru jsem nebyla moc dobrá.


"V pohodě?" šeptla jsem a čekala na odpověd. Nic se mi nedostalo.


"Prosím..." zaprosila jsem aby mi řekla alespon slovo.


"Já..já nevím.." řekla plačivě.


"Co nevíš?"

Stella

"Mel, láska, prosím neopúšťaj ma. Neviem ako ťa mám zachrániť. Prosím neodchádzaj." Cítila som, ako objatie rúk okolo mňa slablo. "Mel." Zašepkala som. "Prosím, neodchádzaj odo mňa opäť." Plakala som stále viac a viac. Svoje slzy som už nedokázala zastaviť. Už druhý krát za deň plačem vodopády sĺz.

Nikol

Poslouchala jsem co mi říkala.
Rázně jsem ji odstrčila. "Proč mi tak říkáš?! Já nejsem Mel.." naštvaně a nechápavě jsem se od ni odsunula. Zakroutila jsem hlavou a postavila se.
"Uvědom si co chceš..." řekla jsem bez jakéhokoliv soucitu a odešla na svojí postel. Zachovala jsem se dost sobecky. Ale tohle mě...zarazilo.

Stella

Teplo jej tela zmizlo. Tvrdo som pristála na vankúši. Až to ma prebralo a ja som si uvedomila všetky skutočnosti. Hlave jednu. Vedela som, že je to pravda, ale nikdy som jej chcela uveriť.

"Prepáč, ale ty sa na ňu tak hrozne podobáš." Vzlykla som a utrela som si slzy.

"Na koho?" útočila na mňa ako rozzúrená osa.

"Na Mel. Milovala som ju."

"Povedz mi pravdu. Chcem vedieť všetko." Chcela som sa z toho vykrútiť. "A žiadne vykrúcanie. Chcem to vedieť teraz." Smutne som si povzdychla. Mám, alebo nie?

Nikol

Čekala jsem než ze sebe něco spustí. Za chvíli jsem toho už měla dost a chtěla prostě odejít. Nemohla jsem protože začla. Dořekla větu a přestala.
"Pokračuj...prosím.." špitla jsem a sedla si naproti. Naslouchala jsem jejím slovům a snažila se to všechno pochopit. To všechno strašné...i hezké co mi tu povídala.

Stella

"Melanie bola moja priateľka." Pri vyslovení jej mena sa mi vrátili spomienky.

"Pokračuj...prosím.." nabádala ma.

"Spoznali sme sa pred štyrmi rokmi. Kráčala som z nemocnice. Zlomila som si ruku. Ona sedela na lavičke pred nemocnicou. Zbadala som ju. Niečo ma donútilo sadnúť si k nej. Rozprávali sme sa neskoro do noci. Až po ňu prišla sestrička. Na druhý deň som za ňou išla sama. Bola v izbe. Ležala na posteli, celá biela. Bola zoslabnutá. Skoro sme sa ani nerozprávali. Len som pri nej sedela a dívala som sa na ňu." Hlavu mi zaplavili spomienky na všetok náš spoločný čas. "O týždeň neskôr ju pustili z nemocnice. Bola som stále s ňou. O mesiac išla opäť do nemocnice. A o dva týždne ju pustili. Niekoľko krát sa to opakovalo. Pýtala som sa jej na to, ale nikdy mi to nepovedala." Spomenula som si na našu najhoršiu hádku. Zatvorila som oči aby som zabránila slzám. "Pohádali sme sa. Vtedy som sa dozvedela, že má rakovinu. Lekári jej nedávali viac ako tri roky života. A do nemocnice musela chodiť kvôli chemoterapii." Vzlykala som.

Nikol

Nevydržela jsem a objala ji.
"Bože...je to strašné..jestli nechceš...už mi nic neříkej..nechtěla jsem ti to nějak připomenout. Promin já..promin.." omlouvala jsem se. Opravdu jsem ji nechtěla takhle ublížit.

"Nemůžeš za to já.." vzlykla a já ji pevně držela. Tohle je opravdu zajímavá noc.

"Můžu..připomněla jsem ti to..a to jsem.."


"Zmlkni.." řekla potichi a utřela si slzy. Přikývla jsem a soucitně na ni pohlédla.

Stella

Nechala som sa ňou upokojovať. Chcela som prestať plakať, ale nešlo to. V očiach ma pálili slzy.

"Stella, prepáč, nechcela som." Pokračovala v ospravedlneniach. Začala som padať na posteľ. Samozrejme s ňou v náručí. "T-toto by sme nemali." Chcela sa z toho vykrútiť.

"Prosím, ostaň. Sľubujem, že sa o nič nepokúsim." chytila som ju za rukáv pyžama.

Nikol

Vydechla jsem a nakonec přikývla.
"Dobře. Zůstanu.." pousmála jsem se a nechala se jí stáhnout na sebe. Našli jsme tu správnou polohu a leželi. Potichu. Stella se dívala do stropu a jemně mě hladila po vlasech. Jen jsem spokojeně vydechovala. A po chvíli mě to zase dohnalo ke spánku.









 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama